Světlo v tunelu
Začínám patrně hodně zvláštním názvem mého životního příběhu, o němž jsem zcela přesvědčen, že patří právě na tyto stránky. Snad jsem se správně rozhodl, že i já mám k uvedené problematice co říci. Proto popíšu pravdivě mnoho roků mého života, které mě strastiplnou cestou dovedly k poznání. Pochopil jsem mnoho souvislostí, které většině lidem zůstávají zakryty rouškou výhod života civilizovaného člověka, žijícího v relativním poklidu všeobjímající péče orgánů státní správy a centralizovaného zdravotnictví. Poznání souvislostí mi otevřelo oči a po mnoha letech jsem konečně zahlédl své světlo v tunelu. Možná se po přečtení mého příběhu otevřou oči i někomu dalšímu a zahlédne také své světlo v tunelu.
Cesta tmou
Narodil jsem se v roce 1958 a po dokončení základní školy v místě bydliště začal vzhledem k dalšímu vzdělání bydlet v internátech vzdálených až 100 km od domova. Takto získaným výučním listem a maturitní zkouškou se do mého života kromě toho pozitivního vloudilo špatné stravování, alkohol, nedostatek spánku a stres. Již tehdy, aniž bych si to uvědomoval, bylo na problémy zaděláno. Prvotní potíže se zácpou a průjmem asi v tomto věku nikdo neřeší, a i žaludeční nevolnost mi po projásané noci připadala normální. Vzhledem ke značnému zájmu o sport a pobyt v přírodě alespoň má váha zůstávala poměrně nízká. To se ovšem zásadně změnilo během vojenské služby, konané na slovenské části naší rodné země. Zde po výživných guláších, knedlících, konzervách, ve volném čase zalévaných řádnými dávkami alkoholu,(za necelé 2hod i 1l vodky) a adekvátní buzeraci ze strany velících důstojníků došlo k zásadnímu zlomu. Pořádně jsem ztloustl, špatně spal, bolely mě klouby, získal jsem hemeroidy a žaludek si vylepšil horším trávením a častějším zvracením. Permanentní pocit únavy zcela obloudil normální uvažování a mozek začal čas vnímat jako čas jídla a pití (příjemné), čas buzerace (nepříjemné) a čas spánku (nezbytně nutné). Jakoukoliv infekční chorobu jsem dostal jako první nebo alespoň v první desítce. Vrcholně zajímavý byl opakovaný zánět středního ucha, který skončil až pobytem ve Vojenské nemocnici a taktéž vícečetná zlomenina zápěstí, která se téměř nehojila a problém se táhl několik měsíců. Ukončení vojenské služby, vnímané jako dar nebes, mělo mé utrpení odstranit, což bohužel nenastalo. Nástup do pracovního procesu, funkce středně technického pracovníka (vedoucí výroby) přinesly další povinnosti, zodpovědnost a stresy. Cca 70 zaměstnanců mělo denně svých cca 70 problémů a mnoho nadřízených mělo dalších mnoho problémů. V tomto množství problémů se moje zdravotní potíže jevily jako malicherné. Také jsem je dále léčil dobrým jídlem (nejlépe restovaná játra s tatarkou a hranolky) a dodržoval pitný režim alespoň 1l tekutin (alkoholických) denně. Pohyb se soustředil na chaotické poletování po provozech a myšlenky na to, kdy bude nějaký problém tak velký, že mě konečně zavřou. Moje váha nezadržitelně stoupala a do titulu docent jsem se již bohužel nevešel. Neshody s ředitelem, který rozuměl nejlépe všemu na této planetě, mě donutily změnit obor řemesla, jenž se v naší rodině předávalo mnoho generací, za práci úředníka na ONV (pro mladé okresní národní výbor) a zde jsem spokojeně zahníval při pravidelné stravě naprosto bez pohybu. Již za jeden rok jsem vykynul na velice zajímavou váhu a získal nádherné OTP (okrasné tukové prstence). Pracoval jsem ve třetím patře a ranní výstup představoval velkou námahu, kterou bylo třeba rozdělit na několik výškových táborů, spojených s aklimatizací na výškový rozdíl a vyrovnání kyslíkového deficitu. Rozsah trávících problémů se soustavně zhoršoval, až jednoho dne při žaludeční nevolnosti vyšla i krev. Frekvence krvácení se stále zvyšovala, krev jsem zaznamenal i ve stolici a bolesti po jídle se stupňovaly. Dostal jsem hrozný strach, že mám rakovinu a čeká mě strašná a bolestivá smrt. Po dlouhém váhání (doktory jsem po zážitku ve Vojenské nemocnici nemohl ani vidět) došlo na návštěvu lékaře a proběhlo vyšetření, které mé obavy pouze posílilo. Lékař konstatoval rozsáhlý nález na žaludku a dvanácterníku, doporučil neodkladnou operaci, jejíž termín jsem se měl dozvědět na příští návštěvě. Na můj dotaz ohledně možnosti onkologického problému odpověděl vyhýbavě, že se to nedá s jistotou určit a mě tuhla krev v žilách. Odcházel jsem z ordinace s úplně vypnutým mozkem a všude kolem byla cítit smrt. Představa operace s nejasným výsledkem v podmínkách okresní socialistické nemocnice, byla pro mě natolik nepřijatelná, že jediné uvažování jsem zaměřil na alternativní léčbu, ke které v té době nebyl snadný přístup, což se dosud příliš nezměnilo. Již po týdnu intenzivního čtení šarlatánské pokoutně šířené literatury jsem narazil na knížečku od MUDr.Kristíny Nolpi Léčení živou stravou. Zde popisuje, jak se již v roce 1948 za pouhé tři měsíce vyléčila pouze stravou z jednoznačně diagnostikované onkologie prsu. Řekl jsem si, mohla ona, můžu i já. Při návštěvě u lékaře jsem termín operace razantně odmítl a řekl, že za tři měsíce snad neumřu, tak přijdu na kontrolu. Naštvaný lékař mě varoval, řekl za nic neručím a já odpověděl, že jsem svéprávný a je to mé nezvratné rozhodnutí.
Tušení světla
Další dny znamenaly zásadní zlom mého života. Začal jsem hladovkou o vodě a zeleninové šťávě. Dnes již vím, že ne nejlépe, ale i tak krvácení a problémy zmizely již třetí den. To mě natolik posílilo v mém přesvědčení, že zkoumat jakou to mám vlastně chorobu se jevilo zcela nesmyslné. Postupně jsem přešel na zeleninu a klíčenou pšenici (také ne nejlépe) a ztrácel váhu neuvěřitelně rychle. Za tři měsíce jsem zhubl téměř o 40 kg, získal svou váhu z 18ti let, všichni okolo mě se domnívali, že již brzo umřu a obtěžovali mě dotazy o mé chorobě, ale já měl jiný pocit a moje důvěra v moji léčbu stále rostla. Zahodil jsem staré oblečení, do kterého bych se vešel téměř dvakrát, do schodů na úřadě jsem běhal tři patra na jeden nádech, téměř jsem nemusel spát, žádná únava, stálá chuť na sex, kompletní ztráta příznaků všech onemocnění včetně hemeroidů a bolestí v kloubech. Pak následovala dohodnutá návštěva u lékaře. Ten se zděsil, jak jsem strašně zhubnul, ale já se vyšetření nebál. Nějaký vnitřní pocit mě říkal, že jsem zcela zdráv. Vyšetření to potvrdilo a lékař kroutil nechápavě hlavou, jak je to možné a stále porovnával snímky. Pak jsem mu popsal moji léčbu, řekl mi „jste blázen“, ale to mě nevadilo. Lepší zdravý blázen, než normální mrtvola. Odcházel jsem s pocitem všemohoucího a vše okolo mě vonělo životem. Po krátké době jsem z úřadu odešel a začal soukromě podnikat, nejprve u JZD Jílové, od roku 1989 jako fyzická osoba a později s.r.o.
Vidím světlo
Od návštěvy lékaře uplynulo více jak dvacet pět let a u lékaře jsem od té doby nebyl. Musím konstatovat, že jsem zcela zdráv (až na drobné potíže, vždy v době, kdy třeba na dovolené najedu na normální stravu a pití – dle mého rčení, dráždím hada bosou nohou). Na svůj věk jsem ve skvělé fyzické a snad i duševní kondici, pokud mohu tento stav vůbec sám posoudit. Podle svých možností se věnuji souznění s přírodou (za loňské léto jsem nachodil více jak 900km), denně cvičím a přesto, že jsem podnikatel (v roce 2003 jsem měl 50 zaměstnanců nyní 20-30), žádné zdravotní komplikace nemám. Tato životní zkušenost mi nejen posílila zdraví, ale navedla mě na cestu rozsáhlého studia alternativních postupů léčby, pokud se to dá takto vůbec formulovat. Třeba je alternativní postup současná moderní komerční léčba, ale jde jen o úhel pohledu. Za celých těch dvacet pět let, jsem hltal každou dostupnou literaturu o léčebných postupech starých lékařů, uznávaných odborníků ve své době, o vlastnostech jednotlivých potravin, různých bylin, očistě orgánů a energetické rovnováze organizmu člověka. Pomalu v té tmě začínalo svítat. Není to ani lékař, ani lék, co nás udrží zdravé, ale naše vlastní zázračně všemocná laboratoř endokrinních žláz a zdravý imunitní systém. Ovšem je tu jeden háček. Většina civilizovaných lidí bohužel neumí žít, neumí si života vážit a domnívají se jako já před dvaceti pěti lety, že ta nejcennější deviza člověka (zdraví) je vyjádřitelná nějakou finanční částkou, kterou dám státu a stát se o mé zdraví postará. Pokud se na tento veřejně zažitý blud spolehnu, mám prostě smůlu. Za své peníze získám velmi diskutabilní péči, téměř vždy bez osobního přístupu lékaře, který ne, že by nechtěl, ale na základě nařízení ani nemůže postupovat jinak. Prostě to není ve vyhlášce. Z této holé pravdy plyne, že naše každodenní péče o náš nejcennější poklad, musí mít naprostou prioritu před vším ostatním okolo nás. To se netýká jen pravidelných kontrol, jak je veřejně doporučováno, ale právě zajištění naprosto dokonalé funkce našeho imunitního systému, jehož nestabilitu bohužel většina vyšetření není schopna ani zaznamenat a nebo až ve velmi pozdním stádiu. Po pochopení těchto skutečností mi bylo jasné, že již vidím světlo. Veškeré nastudované postupy jsem zkoušel nejprve na sobě a objevoval jejich klady a zápory. Pokud možno jsem se je pokusil civilizovat, některé se do naší doby hodí opravdu málo, ač to vždy není možné, protože přestanou fungovat a poté je začala používat moje rodina, příbuzní a známí. Postupně jsem si všímal, až neuvěřitelné úspěšnosti některých velmi jednoduchých postupů na většinu civilizačních chorob, včetně těch zhoubných. Nemocní se rychle vracejí zpět do normálního života. Bohužel nikdo není všemocný, rozhodně neumím vztáhnout ruku a vyslovit přání vstaň a choď. Je to vždy o vlastní vůli daného člověka, ale pokud se hodně chce, je procento uzdravených neuvěřitelné, až 95%. Nikdy jsem nikoho neodrazoval od schválené oficiálně uznané léčby, ale ne vždy to oficiální a uznané musí být to pravé. Vždy je třeba jednat na základě zdravého rozumu a pokusit se sestavit to nejprospěšnější ze všech možností, ať jsou jakkoliv zvláštní a pro naši dobu nepochopitelné. U úrazů asi není léčba zeleninou to pravé ořechové i když určitě neuškodí (urychlí hojení), zde je na místě skalpel a šití, ale u civilizačních chorob je to obráceně. Zde je na místě intenzivní péče o funkci našeho zázračného imunitního systému. On za nás vyřeší to, co skalpel bohužel neumí, ani umět nemůže, protože boj probíhá na úrovni buněk a na to je skalpel dle mého názoru nevhodný nástroj. Stálé pozorování nemocných v mém okolí, jejich zbytečné utrpení mě donutilo sednout k počítači a napsat tuto životní zkušenost. Doufám, že to nebyl ztracený čas a pokud své světlo uvidí alespoň jeden člověk, tak ztracený nebyl. Těm, kteří se dostali až sem děkuji za zájem o něco nového a omlouvám se za délku příběhu. Více jak 30 let života ale ve větší zkratce popsat neumím. Všem přeji, aby své světlo zahlédli, šli za ním, uzdravili se a vedli šťastný a spokojený život.
Jarda
