V mnoha knihách o jídle je možné najít zmínku o bílých jedech, ale málo se ví, jak vlastně tyto poživatiny tělu škodí a proč je tedy důležité se jim pokud možno vyhýbat. Pokusím se tedy na základě vlastních i převzatých zkušeností vysvětlit svůj názor na jednotlivé bílé jedy. Jedná se hlavně o mléko, mouku, cukr a sůl na které se podíváme podrobněji.
Mléko a jakékoliv produkty z něho patří snad k nejškodlivějším potravinám vůbec. Zajímavý je zcela opačný názor producentů reklamy i oficiálních lékařských doporučení. Nicméně pojďme na to jednoduchou selskou logikou. Záměrně nyní zmíním poměrně žalostný stav u nás chovaného skotu, který mimo mimořádné zamoření naprosto nevyhovujícím krmivem, jehož by se kráva ve volné přírodě ani nedotkla, trpí i mnoha chorobami, z nichž hlavní je mastitida – hnisavý zánět vemene. Jedná se o nesmírně bolestivé onemocnění běžně léčené pravidelným podáváním antibiotik. Na antibiotika se původci nemoci hlavně kmeny Staphylococcus a Streptococcus stávají rezistentní a mléko nakažených krav obsahující až čtyři miliony buněk hnisu na litr + velké dávky antibiotik a hormonů je legálně distribuováno zpracovatelům i spotřebitelům. Již tento důvod je dle mého názoru k jeho vyřazení z našeho jídelníčku bohatě postačující a to nyní rozvedu i důvody, proč nekonzumovat ani mléko od naprosto zdravé krávy, krmené na pastvině.
Kravské mléko obsahuje mnoho škodlivých látek a mimo mléčného tuku – másla, které je naopak pro člověka vhodným tukem, je rozhodně lepší se mu vyhýbat. Především čistá forma mléčného tuku – přepuštěné máslo ghí, je pro běžnou denní spotřebu téměř ideálním tukem, většinou kupodivu i pro alergiky. Jinak mléko obsahuje značný podíl bílkoviny – kaseinu a většina starších truhlářů Vám řekne, že kasein je velice dobré lepidlo na dřevo. Mimo to, že se jedná o velice silný alergen, chybným trávením kaseinu může vznikat kazomorfin, který řadíme mezi opiáty zasahující mozek a funkce centrálního nervového systému. Kasein a ostatní mléčné bílkoviny, také vytváří v našem trávícím traktu množství hlenu, našeho úhlavního nepřítele zanášejícího sliznici střeva. Ze stejných důvodů značně škodí téměř veškeré produkty z kravského mléka. Především sýry, nejhorší jsou tavené, navíc vznikají pomocí pepsinového, či chymozimového syřidla i dalších chemických přísad. Dokonce jsou škodlivé i všude propagované velice zdravé živé jogurty se záruční dobou až několik měsíců, zavařené víčkem. Nikdo kupodivu nepřemýšlí nad tím, jak se dá živá kultura zavařit do kelímku a ten z neznámých důvodů nevybuchne, což by se podle mého názoru mělo stát, ale asi zde platí jiné přírodní zákony, než ty běžně známé. Starší občané si jistě vzpomenou na jogurty ve skleničce, živé a možná i zdravé, přikryté papírovým víčkem a s krátkou dobou trvanlivosti. Určitě je ještě mnoho dalších důvodů, proč se kravskému mléku a výrobkům z něho vyhýbat, ale to je příliš široké téma, které sem nepatří. Pokud již nemůžete žít bez mléka, používejte kozí, naprosto čerstvé, které tolik škodlivých vlastností nemá a podle lidového pořekadla „je mlsný jako koza“, koza skutečně nic špatného nesežere, na rozdíl od krávy.
Mouka a zvláště nejběžněji používaná mouka pšeničná i veškeré potraviny z ní vyrobené, vykazují značné schopnosti zahleňovat náš trávící trakt a silně zakyselují tělo. Podívejme se podrobněji na zrno jako takové. Zrno je vlastně jakási velice dokonalá přírodní konzerva, která na rozdíl od tuňáka v plechovce jde probudit pomocí enzymů k plnému životu. Naklíčené, nebo po 12 hodin máčené zrno lze již považovat za celkem přijatelnou a relativně dobře stravitelnou potravinu. Důležité je právě toto probuzení, nutné k odblokování funkce inhibitorů proteáz, které umožní tělu přijmout lepek neboli gluten bez větší újmy. Obsah zrna se tímto procesem probuzení částečně změní a negativní zdravotní dopady se minimalizují. Něco jiného je rozemleté a neodblokované obilí, neboli celozrnná mouka. Ta je již značně škodlivá a vůbec nejškodlivější je mouka bílá, kde jsou obalové části zrna – otruby odděleny od jádra zrna, hlavního zdroje lepku. Lepek je bílkovina obsažená v obilí, jejíhož vysokého obsahu si cení pekaři, ale ne naše trávící soustava. Lepek, který takto přijmeme z pekařských výrobků vážně narušuje činnost trávící soustavy, zvláště jater, pankreatu a střev. Je příčinou mnoha nemocí a rozumný člověk ho ze své stravy vyřadí, například konzumací bezlepkových obilovin, jako pohanky, jáhel, kukuřice a celozrnné rýže, které škodí mnohem méně. Pokud nestačí tyto důvody je třeba připomenout, že naprostá většina pekařských výrobků obsahuje sůl, cukr, kvasnice a konzervanty, které dále umocňují škodlivé vlastnosti lepku a ničí naše zdraví. Moje osobní letitá zkušenost potvrzuje, že konzumace jakékoliv obiloviny, dokonce i v čistém naklíčeném přírodním stavu je naprosto zbytečná a je možné zcela bez potíží zdravě žít, aniž by člověk obilí a obilné výrobky jedl. Já sám již nejím nic obilného řadu let a žádné negativní změny organizmu, až na chutě, jsem nezaznamenal, naopak jsem vyřazením obilí ze stravy odstranil mnoho starých vleklých neduhů.
Ještě na závěr uvedu jednu zcela zásadní informaci k mouce respektive k lepku pro všechny kteří tvrdí že bez chleba se nedá žít. Lepek, jinak také gluten, je směs dvou rostlinných bílkovin, gliadinu a gluteninu, které se nacházejí společně se škrobem v endospermu semen některých obilnin, především pšenice, žita a ječmene. V případě současných druhů pšenice jde dokonce až o 80 % z bílkovinového obsahu. Lepek – gluten představuje i vysvětlení co je důvodem těžké a obtížně odstranitelné závislosti na výrobcích z pšenice respektive obilí, většinou je tím myšlen chleba a pečivo, které mnoho lidí nenapadne. Důvod je v zásadě prostý, jde o drogovou závislost na opioidech, protože glutenové exorfiny se chovají jako opioidy, mohou aktivovat opioidní receptory a působit přímo na náš mozek. Mohou například zvyšovat uvolňování inzulinu a glukagonu, stimulovat sekreci prolaktinu a ovlivňovat chování a paměť. Pokud si tedy člověk dovede odříci chleba je v zásadě zbaven drogové závislosti, řekl bych té nejsilnější vůbec protože každá jiná závislost se odstraní snadněji než závislost na chlebu. Sám jak jsem již uvedl nejím žádný chleba a pečivo již minimálně 40 let a nemohu si ten pocit vynachválit.
Cukr v té podobě, jak se u nás prodává, tedy řepný a rafinovaný je značně škodlivý a jeho přidávání do potravin nebo čaje ničí naše zdraví. Také další cukry, ať již bílé, nebo hnědé jsou ve své čisté formě vždy škodlivé a není důležité, z jaké plodiny jsou vyrobeny. Cukr se dnes přidává téměř do všech potravin, ale tělo se s 1 čajovou lžičkou vyrovnává až tři dny. Čistý cukr je zdroj krátkodobé nekvalitní energie, jeho radiovitalita je nulová a je velice silně kyselinotvorný. Je to výborný zdroj potravy pro ne zrovna populární parazitickou kvasinku Candida albicans, která se v organizmu člověka živí cukrem a za jeho pravidelný přísun nás odměňuje neurotoxiny vyvolávajícími krátkodobou euforii. To je ten krátkodobý příjemný ukolébávající pocit po požití sladké potraviny. Rafinovaný bílý cukr je ve skutečnosti nebezpečnou drogou, která vyvolává závislost, přehnaně uvolňuje a dilatuje organismus. Při naprostém vyloučení rafinovaného cukru ze stravy se dokonce objevují abstinenční příznaky. Ovšem pozor, žijeme právě z cukrů, ale není cukr jako cukr. Jednoduchý cukr tělo ničí, ale složitý cukr – škrob slouží tělu k vytvoření zásoby dlouhotrvající energie a je vlastně naprosto nezbytný pro náš život. Také cukry přijímané formou čerstvého sladkého ovoce nečiní organizmu žádnou újmu, jejich konzumace je pro tělo naopak velice prospěšná a jedno ovocné jídlo denně bohatě stačí dodat organizmu dostatek cukrů. Žádný další čistý cukr není potřeba, ale pokud nemůžete odolat chuti na sladké, používejte čerstvý včelí med který téměř neškodí a je možné použít ho téměř všude místo cukru. Je zásadotvorný, nevyvolává kvasné procesy a má poměrně vysokou radiovitalitu. Nicméně ani přehnaná konzumace včelího medu zrovna vhodná není, a i tady platí staré dobré úsloví „všeho s mírou“.
Sůl nad zlato, jak tvrdí známá pohádka, no nevím já mám názor zcela opačný. Solí je mnoho druhů a každý chemik Vám to potvrdí. Laická veřejnost si pod pojmem sůl představí běžně prodávaný chlorid sodný NaCl, případně mořskou sůl, což je směs různých solí jejichž obsah se liší podle místa výroby. Tělo anorganickou sůl vůbec nepotřebuje a je vědecky je dokázáno, že některé kmeny amerických indiánů a Eskymáci sůl nikdy nejedli a přitom se těšili dobrému zdraví. Staří Římané sůl považovali za posvátnou a není země, která by neměla řadu přísloví, týkajících se soli. Ze soli vlastně potřebujeme jen chlór, který je nezbytný pro tvorbu kyseliny chlorovodíkové v žaludku a škodlivý anorganický sodík přijímáme naprosto zbytečně. Dostatek organického chloru Vám poskytne například čerstvá celerová šťáva, která obsahuje velice dobře využitelný chlorid sodný. Organický sodík z této šťávy je schopen udržet anorganický vápník v těle v plně rozpustném stavu a umožnit jeho vyloučení, aby nedošlo k nežádoucí sedimentaci ve tkáních.
Běžně užívaná sůl působí v organismu velmi dráždivě a zabraňuje vylučování odpadů látkové výměny. Způsobuje choroby ledvin, které se často projevují otokem, což je důsledek nadměrného množství soli v organismu. Chlorid sodný také brání vylučování močoviny a zhoršuje příznaky revmatismu a ekzémy. Pokusy prováděné na zvířatech, která měla nadměrný přísun soli v potravě, ukázaly, že jejich játra byla plna krystalů močoviny a jejich selhání příčinou smrti. Sůl zvyšuje krevní tlak a povzbuzuje činnost nadledvinek. Důsledkem je pocit tepla, bdělosti a klamný pocit zdánlivě dobrého zdraví. Naopak sůl i u živého organizmu způsobuje pomalou mumifikaci a pokud se prohlédneme, uvidíme četné znaky mumií, hlavně suchou pokožku, scvrklá těla a bílé vlasy, což jsou symboly poškozených jater a sklerotických ledvin.
Škodlivost soli je v její kumulativní schopnosti. Při požití větších objemů organismus sůl zadržuje a dochází k její nadměrné koncentraci v krvi. Tento jev se nazývá “hyperchloremie”. Nemocný se cítí dobře, dokud nedojde k větším ztrátám soli pocením. Důsledkem je deprese. Vytratí se totiž stimulace solí a poruší se osmotická rovnováha tělních tekutin. Příjem soli rovnováhu obnoví, projeví se stimulační schopnost chloridu sodíku a pacient se zase cítí normálně. Proto řada lékařů při nadměrném pocení doporučuje zvýšený příjem soli. Do jaké míry je tato rada nesmyslná Vám snad umožní pochopit následující řádky. Pokud je organismus silný a žlázy s vnitřní sekrecí jsou plně funkční, soli v těle zůstává málo. Při jejich poruše se sůl zadrží a dostaví se škodlivé následky. Nejprve reagují játra, pokožka a ledviny. Zvýší se koncentrace soli v moči, aniž by pacient pozoroval jakékoliv příznaky. Cítí se zcela zdráv. Při další konzumaci soli již dochází k poškození orgánů. V moči se občas po větší námaze nebo po vydatnějším jídle objeví bílkoviny. Pokud se sůl ze stravy nevyřadí, dojde k těžkému poškození ledvin. V moči zjistíme hnis, červené krvinky, bílkoviny a tkáňovou drť. Ledviny jsou natolik poškozeny, že nejsou schopny další sůl vylučovat. To je stadium, kdy lze nemocným jen málokdy pomoci dietním opatřením.
Nejjednodušší opatření je preventivně se vyhýbat přijímání soli, příroda nám totiž veškeré potřebné látky nabízí ve stoncích, kořenech i listech rostlin a v ovoci. K nadměrnému shromažďování a vylučování soli močí a potem pak prostě nedochází. Nehrozí ani depresivní stavy a osmotická rovnováha tělních tekutin je bez potíží zachována i při velké námaze, či pobytu v mimořádném teple. Pro ilustraci možností nezasoleného organizmu uvedu svoje zkušenosti z dovolené v Chorvatsku. Ve svých 50 letech jsem po dobu 14 dní zcela bez potíží snášel celodenní pobyt na plném slunci i v poledne, kdy teploty značně přesahovaly čtyřicet stupňů, zcela bez příjmu jakéhokoliv nápoje, pouze při pravidelném pojídání syrové mrkve a rajčat. Tělo i v takto relativně extrémních podmínkách dokáže s vodou velice dobře hospodařit a zbytečné pocení, žízeň, či dehydratace se nedostaví.
Diskuze na toto téma se nachází